Když byl můj syn Viktor malinkatý (asi 3 roky) začala jsem ho brát s sebou do knihovny. Chtěla jsem, aby si na atmosféru a vůni knih zvykal už od malička. Sama jsem tu příležitost neměla a nechtěla jsem ho o ní ochudit.

Nejdříve jsme pro něj půjčovali knížky plné obrázků s málo textu. Milá paní knihovnice nám vždy nějaké pěkné knížky doporučila. Viktor byl ale ten, kdo se vždy sám rozhodl, ze které mu budu každý večer číst.

Jak postupně rostl a naučil se číst, stal se také členem knihovny. Naučil se, knížky si pro sebe vybírat. Přinesl si vždy domů několik kousků. Nepřečetl je vždy všechny.

Četl si ty, které se jemu osobně líbily a z kterých měl potěšení. Četl si každý den.

Ale jejda. V páté třídě si přinesl ze školy seznam povinné četby. Tituly se nápadně podobaly seznamu, které jsem musela povinně číst i já v 80 letech minulého století.

V knihovně jsme půjčili knížky ze seznamu povinné četby. Některé jsme vyřadili hned na místě a několik jich přinesli domů.

Nechtěl si knížky, které povinně dostal na seznamu, číst každý den. Divné? Četl si stále jen ty své oblíbené, které si vybral sám. Prostě pro radost. Nakonec ho zachránil Harry Potter. Studentům povolili místo knížek ze seznamu, přečíst několik dílů od J. K. Rowling, a to prozatím ve škole stačilo.

Nenutila jsem ho, ani nepřesvědčovala, číst něco, co nechce. Sama to mám stejně. Čtu to, co mě baví a ČTU HODNĚ. Čtu anglicky, španělsky nebo italsky a zároveň se tím učím.